Lucius Annaeus Seneca zv. Seneca Mladší (4 př. Kr. Corduba – 65 po Kr. poblíž Říma), patří k nejznámějším představitelům římské filozofie. Svou dráhu začínal jako advokát a brzy vstoupil do politiky, stal se senátorem a také kvestorem. Svými řečnickými schopnostmi vyvolal závist císaře Caliguly (37 – 41) i nepřízeň dalšího císaře Claudia (42 – 54) a ten Seneku poslal do dlouhého vyhnanství na Korsiku (41 – 48). Později byl omilostněn a povolán do císařského domu jako vychovatel budoucího císaře Nerona. Ovšem kontroverzní Nero se po nástupu na trůn svému učiteli odměnil nemilostí a nakonec – na základě záhadného obvinění z konspirace proti císaři – i příkazem dobrovolně odejít ze světa.
Literární tvorbě se Seneca věnoval ponejvíce v závěru života a zabýval se třemi oblastmi: filozofií, přírodovědou a básnictvím. Ve filozofii se stal hlavním představitelem stoicismu, třebas nebyl původním myslitelem, a zabýval se především praktickými otázkami etiky. Z jeho básnické tvorby vynikají tragédie na tradiční náměty z řecké mytologie.
Senekovo dílo mělo značný vliv na středověkou vědu, na etiku a výrazně přispělo k rozvoji literární latiny. Jeho dramata byla hojně napodobována od renesance a zásadně ovlivnila vývoj španělského a francouzského klasicisního divadla.
Do češtiny byly přeloženy Senekovy filozofické spisy samostatně i v různých souborech a dvě jeho tragédie Faidra, Médea.
Doporučujeme: