Polybios a jeho svět

Ukázka z knihy

ŽIVOT A DOBA
Po svém vítězství nad Sparťany v bitvě u Leukter roku 371 zaujali Thébané dominantní postavení v Řecku. V roce 370 se vedoucí představitel thébských demokratů Epameinóndás vypravil s početným vojskem na Peloponnésos a výsledkem jeho tažení bylo odtržení Messénie od Lakónie a vytvoření samostatného messénského státu. O rok později Epameinóndás svou vojenskou výpravu zopakoval. Tentokrát proniklo thébské vojsko na území Arkadie a za jeho podpory se obyvatelé asi čtyřiceti vesnických sídlišť jihozápadní Arkadie spojili a založili velké opevněné město Megalopolis (Megalé polis). Tam se kolem roku 200 narodil Polybios. Není proto divu, že ukončení spartské hegemonie a založení jeho rodného města, které mělo čelit spartské expanzi, bylo pro něj významným historickým mezníkem.

Sparťané nebyli ochotni se smířit s rozpadem peloponnéského spolku a tím méně se samostatností Messénie, která byla již od druhé poloviny 8. století v jejich područí. Polybios si byl dobře vědom toho, že zájmy jeho obce jsou úzce spjaty se zájmy Messénie, jak vysvítá z jeho výroku: „Kdyby někdy vypukly nepokoje a poměry se změnily, spatřuji pro Messéňany a Megalopolity jako jedinou naději pro zachování jejich zemí, aby se řídili radou Epameinónda a za všech okolností a při každé příležitosti udržovali svou upřímnou spolupráci“ (IV 32,10).

Thébská nadvláda v Řecku se udržela jen devět let, a když byli Thébané oslabeni válkou s Fóky, obávali se občané Megalopole útoku Sparty, a proto se v roce 353/2 obrátili o pomoc do Athén. Na zasedání athénského sněmu se Démosthenés ve své Řeči za Megalopolity (XII 4) vyslovil ve prospěch jejich žádosti a uváděl mimo jiné, že i Athéňanům hrozí nebezpečí, jelikož „Lakedaimoňané budou opět silnější, jestliže si podrobí Arkadii a zmocní se Megalopole“. Jeho návrh na vyslání vojenské pomoci však nebyl přijat a Megalopolité nalezli nakonec oporu u Démosthenova politického protivníka, makedonského krále Filipa II.

Pod makedonským vlivem zůstávala pak Megalopolis i nadále a město ovládali tyrani vládnoucí s makedonskou podporou. Jedním z nich byl Aristodémos, jenž odrazil útok spartského krále Akrotata II. Z kořisti získané v tomto boji vybudoval v Megalopoli sloupořadí. Jak uvádí Polybios, dva megalopolští občané Ekdémos a Démofanés museli před tyrany z města uprchnout, „žili v exilu, stýkali se s filozofem Arkesiláem a osvobodili své rodné město tím, že zorganizovali spiknutí proti tyranu Aristodémovi“ (X 22, 2). To bylo již v době, kdy byl na severu Peloponnésu obnoven starobylý achajský spolek.

V Megalopoli se pak dostal za vlády makedonského krále Antigona II. Gonata – nejspíše v roce 244 – k moci tyran Lýdiadás, jenž o devět let později, „uvážlivě a rozumně předvídal, co se stane, vzdal se z vlastního rozhodnutí tyrannidy a vstoupil do achajského spolku“ (II 44, 5). Stal se pak achajským stratégem na rok 234/3 a tuto hodnost zastával ještě v letech 232/1 a 230/29.

V roce 229 vstoupila do achajského spolku tři města na severovýchodě Peloponnésu, ale současně vypukl ozbrojený konflikt se Spartou, jejíž tehdejší král Kleomenés III. usiloval o obnovení spartské nadvlády. „Achajové nejprve utrpěli porážku u Lykaia, když se utkali s Kleomenem na pochodu, podruhé byli poraženi u Ládokeie na území Megalopole, kde byl zabit Lýdiadás, a potřetí byli zcela potřeni u Hekatombaia na území Dýmy, které se zúčastnilo celé jejich vojsko. Tehdy již situaci nemohli zvládnout a okolnosti je přiměly k tomu, ze se jednomyslně obrátili na Antigona“ (II 51, 3–4).

Spolkový stratégos Arátos si uvědomoval, že Achajové musejí získat silného spojence. Bezprostředně byla spartskou expanzí ohrožena Megalopolis, která již v minulosti udržovala přátelské styky s makedonským královstvím. Po tajném jednání s Arátem se dva megalopolští vyslanci Níkofanés a Kerkidás vypravili k Antigonovi III. Dósónovi, kde „pohovořili krátce a stručně o potřebách své vlastní obce, ale obšírně o celkové situaci podle pokynů a představ Aráta“ (II 48, 8). Makedonský král byl na podzim roku 224 „jmenován vrchním velitelem spojeneckých sil“ (II 54, 4) a vypravil se na Peloponnésos. Kleomenés dočasně ovládl Megalopoli, ale v rozhodující bitvě u Sellasie v roce 222 utrpěl zdrcující porážku a uprchl do Alexandrie. V tomto boji projevil mimořádnou pohotovost a odvahu Filopoimén z Megalopole (II 67, 4–8).

Po smrti nejvlivnějšího achajského politika Aráta ze Sikyónu (roku 213) získali pak v achajském spolku významné postavení občané Megalopole. Polybios poznamenává, že „za zakladatele a budovatele celého záměru je nutno považovat Aráta ze Sikyónu, za průkopníka, který jej uskutečnil, Filopoimena z Megalopole a za toho, kdo jej upevnil a zajistil mu po dlouhou dobu trvání, Lykorta a muže, kteří ho v tomto odhodlání podporovali“ (II 40, 2).

Filopoimén byl poprvé zvolen achajským stratégem v roce 208 a tuto hodnost pak zastával ještě šestkrát. Lykortás, syn váženého megalopolského občana Theárida, s Filopoimenem spolupracoval. V roce 192 zastával druhou nejvyšší hodnost v achajském spolku, velitele jízdy (hipparchos), a v druhé polovině padesátých let 2. století byl třikrát zvolen achajským stratégem. Měl dva syny. Starší byl nazván po svém dědovi Theáridás a mladší Polybios dostal jméno, které – jak uvádí (XXXVI 12, 5) – se do té doby nikde v Řecku nevyskytlo.

Na počátku 2. století vypověděli Římané po svém vítězství nad Kartágem válku makedonskému králi Filipovi V., jenž po vzniku druhé punské války uzavřel spojeneckou smlouvu s Hannibalem a několik let pak bojoval proti Římanům. Achajové, kteří byli od doby války proti spartskému králi Kleomenovi III. makedonskými spojenci, zachovávali zpočátku v tomto novém konfliktu neutrální postoj. Když se však Římané v roce 198 zmocnili korintského přístavu Kenchreai, dostavili se jejich vyslanci na zasedání achajského sněmu, jež se konalo v Sikyóně. Tehdejší achajský stratégos Aristainos připomněl ve svém projevu vojenské úspěchy Římanů, poukázal na některá příkoří, jichž se král Filip vůči Achajům dopustil, a přiměl je, aby uzavřeli spojenectví s Římany. Někteří delegáti z Megalopole a ze dvou dalších měst achajského spolku na protest proti tomuto rozhodnutí sněm opustili. Polybios podal výklad o těchto událostech v XVII. knize svých Dějin, která se nedochovala. Máme však k dispozici znění zaznamenané Liviem (XXXII 19–23), jenž z Polybiova díla vydatně čerpal.

Polybios se ostatně v dalším svém výkladu k tehdejšímu jednání achajského spolku vrací a prohlašuje: „Kdyby byl totiž tehdy Aristainos nepřiměl Achaje, aby včas zaměnili své spojenectví s Filipem za spojenectví s Římany, je zřejmé, že by byl jejich spolek utrpěl naprostou porážku. Nyní však tento muž nejen všem zajistil okamžité bezpečí, nýbrž svým rozhodnutím nepochybně umožnil Achajům posílení jejich moci. Proto ho všichni považovali nikoli za zrádce, nýbrž za dobrodince a zachránce celé země“ (XVIII 13, 8–10).

Na jiném místě však Polybios připomíná, že „Filopoimén a Aristainos měli každý jinou povahu a že se od sebe lišili i svými politickými názory“ (XXIV 11, 1). Aristainos „ochotně plnil všechno, co vyhovovalo Římanům, a někdy dokonce dříve než to nařídili“ (XXIV 11, 4). Naproti tomu Filopoimén sice „se vším, co mu bylo v souladu se zákony uloženo, bez námitek souhlasil a prováděl to. Jestliže mu však přikazovali něco, co zákonům odporovalo, nebyl ochoten to dobrovolně splnit a tvrdil, že je třeba nejprve hájit své stanovisko a požadovat, aby Římané byli nuceni svůj příkaz zvážit. Pokud se nepodařilo Římany přesvědčit, museli se, ať chtěli nebo nechtěli, jejich příkazu podrobit“...