Muž cti – Joseph Bonanno (Autobiografie)

Ukázka z knihy

Druhá dekáda dvacátého století v Americe byla báječnou dobou. Prezidentem byl vyznavač prosperity Calvin Coolidge. Baseballista Babe Ruth, přezdívaný Sultán dlouhého odpalu, nasázel šedesát homerunů. Charles Lindbergh přeletěl s letounem Spirit of St. Louis nonstop Atlantský oceán. Mladý boxer Gene Tunney sesadil z trůnu kategorie těžké váhy Jacka Dempseye. Rudolph Valentino, tanečník tanga, jenž taktak lámal angličtinu, se stal nejslavnějším mužem Ameriky. A na vrcholu své kariéry v němém filmu, zemřel na žaludeční vředy.

Ke dvacátým létům toto vše patřilo. Byla to doba emancipovaných nekonvenčních ženských i bizarních aut. Doba, kdy vládlo art deco i jazz. Doba prosperity. A také prohibice. Tu odstartoval Kongres ve dvacátých letech tím, že prosadil Národní zákon o prohibici, známý jako Volsteadův zákon, čímž se výroba, distribuce a prodej alkoholu staly nelegálními.

Prohibice byla vehementně podporována ženami amerického venkova, které považovaly chlast za příčinu zkázy mezi muži. Tyto ženy sdružené v Ženské křesťanské unii zdrženlivosti (Women’s Christian Temperance Union) nevěřily, že jejich muži nepodlehnou pokušení.

To však byl pouze vnější pohled na příčinu prohibice. Z širšího pohledu byla prohibice reakcí amerického venkova proti velkým městům — odkud pocházel chlast, kde se přistěhovalci jen hemžili a továrny jely naplno, odkud pocházela móda, knihy, časopisy a filmy, odkud pramenily všelijaké cizí a nové vlivy a šířily se po celé Americe.

Řečeno jinak, Amerika dospívala. Opouštěla svou idylickou minulost, nabývala čím dál víc městský charakter. Prohibice byla vzdorem proti této změně. Přistěhovalci chápali prohibici jako pouhý obřad v tomto přechodu. Prohibici brali jako úlet, jako něco, z čeho se Američané časem vzpamatují.

Mezitím však prohibice poskytovala přistěhovalcům skvělou a rychlou příležitost, jak vydělat peníze. A byli to právě čerství přistěhovalci — Židé, Irové, Poláci, Němci, Sicilani —, kdo v obchodu s nelegálním alkoholem hrál prim.

Pro tyto hojné davy přistěhovalců byla prohibice zlatonosnou slepicí.

Suterénní palírna lihu, která poskytovala Giovannimu, Gasparovi a mně živobytí, nebyla v objemu produkce nic moc. V našem sousedství vyrostla spousta takových palíren z domácích pálenic, jaké jsme si my, Sicilani, často stavěli na víno pro vlastní potřebu.

Naše palírna se nacházela v suterénu jedné bytovky. Jeden z Gasparových bratrů jménem Matteo měl přes ulici garáž, která se používala k nakládání whiskey do kamionů. Z palírny vedla do garáže podzemní chodba. Gasparův starší bratr Nino měl kontakty s politiky a policií, jež zajišťovaly, že se nám do provozu nepletl žádný úřad. Úplatky brali všichni irští policajti. Jednou šel jeden uniformovaný policajt po ulici, a když uviděl, že se nakládá do kamionu zakázaná whiskey, najednou zapískal a udělal čelem vzad.

Shovívavé vztahy mezi policií a ilegálními výrobci alkoholu existovaly ani ne tak kvůli úplatkářství, ale spíše kvůli podobnému postoji k prohibici. Irští policisté v té době, a ve velké míře i veřejnost, zaujali liberální postoj laissez-faire (nezasahovat). Vzpomínám si na jednoho policejního poručíka ze sousedství, který nám narovinu řekl, že se při naší pokoutní akci bude koukat na opačnou stranu, ale jestli zjistí, že někdo z nás nosí bouchačku, bez váhání nás buď zabásne, nebo nás vyžene ze čtvrti. Takhle to chodilo, alespoň ze začátku.

Když jsem se prvně do téhle alkoholové branže dostal, myslel jsem, že je to příliš dobré, než aby to byla pravda. Neviděl jsem na tom nic špatného. Vypadalo to docela bezpečné, když vás policie neotravovala. Pro každého byla spousta kšeftu. Zisky byly fantastické. A řekněme si narovinu, že obzvlášť pro mladého muže spousta švandy.