Císař Karel IV.

Ukázka z knihy

NA VRCHOLU
(Narození dědice • Římská jízda • Setkání v Mantově • Věčné město • Požár v Pise • Zlatá bula • Povinná čeština • Zajetí francouzského krále • Čtvrtý sňatek • Kazimírova Kristýna)

Osm let poté – přesně 26. února 1361 – se krátce po deváté hodině večerní rozezněly všechny norimberské zvony, aby zvěstovaly narození v prostorách zdejšího hradu tolik očekávaného císařova dědice. Syn byl arcibiskupem Arnoštem z Pardubic 11. dubna pokřtěn jménem Václav a otcova radost neznala mezí. Nechal novorozeně zvážit a přesně tutéž váhu v ryzím zlatě (bylo to 16 hřiven, tedy něco málo přes čtyři kila) věnoval chrámu P. Marie v Cáchách (před čtyřmi lety sem Karel vykonal zbožnou pouť s prosbou o dědice), Václavovu rodnému Norimberku odpustil berně a všem zdejším vězňům udělil milost. „Máme syna, jásejte, věrní milí,“ psal Karel IV. všem obyvatelům Českého království. Císařovna Anna píše osobní dopis papeži Inocenci VI. a sděluje mu radostnou novinu. Následovala slavnost shostinami, tanci, turnaji i divadelními představeními, která trvala po osm dní. Manželkou římského a českého krále byla však Anna Svídnická pouze devět let, když 11. července 1362 po předčasném porodu třetího dítěte (byl to opět syn) společně s ním ve svých třiadvaceti letech skonala (s největší pravděpodobností na Karlštejně). Zůstali po ní dcera Alžběta (Eliška; její narození oznamovala sama císařovna dopisem Petrarkovi), která však zemřela v 15 letech, a  syn Václav, Karlův dědic a nástupce na českém trůnu.
Vraťme se však ještě o několik let zpět. Na sklonku roku 1354 nový papež Inocenc VI. vyslovil souhlas s Karlovou římskou jízdou. Císař se na ni vypravil již v září 1354 z Norimberku s třemisty jezdci, neboť nechtěl budit nelibost místních italských vládců nadměrným vojenským doprovodem. Během deset měsíců trvající cesty, dobře si vědom nestability apeninských poměrů, vedl četná diplomatická jednání. Nejcennější však bylo dojednání míru mezi mocným rodem milánských Viscontiů a Ligou hornoitalských měst v čele s Benátkami (ale i Padovy, Ferrary a Faenzy). Především dohoda s  milánskými vládci mu otevřela dveře ke korunovaci na krále lombardského a  přinesla i hold Viscontiů, kteří jej dokonce požádali o odpuštění za vše, co způsobili nejen jemu, ale kdysi i jeho dědovi Jindřichovi. Tehdy se také v Mantově setkal Karel IV. s básníkem Petrarkou (vznešený Lucemburk ho jmenoval svým dvorským falckrabětem), který mu darem přinesl staré mince některých antických císařů (údajně Augusta). Dlouho do noci prý spolu diskutovali, jak slavný poeta prozradil v dopisech svým přátelům, mj. i o Petrarkově spisu O slavných mužích (De viris illustribus) a o  básníkem teprve připravované knize O životě samotářském (De vita solitaria).
Také Florencie nakonec složila Karlovi v Pise hold (a zaplatila mu sto tisíc zlatých za po desetiletí zadržované říšské daně) a on tak mohl zrušit říšské klatby, které nad tímto srdcem Toskánska vyřkl za své římské jízdy jeho děd Jindřich VII. Výsledkem všech Karlových jednání bylo, že když dvaadvacátého března 1355 vyrazil z Pisy (manželský pár zde od města dostal darem nádherné sametové a hedvábné látky vceně 700 zlatých) do Říma, doprovázel císaře již úctyhodný průvod čtyř tisíc rytířů; z české reprezentace, která dorazila už počátkem února, zaznamenejme alespoň přítomnost pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, olomouckého biskupa Jana Očka z Vlašimi, říšského kancléře Jana ze Středy, nejvyššího maršálka Čeňka z Lipé, Buška mladšího z Velhartic, Jošta a Jana z Rožmberka, Petra a Zdeňka ze Šternberka, nejvyššího číšníka Vaňka z Vartenberka či pána Jindřicha z  Hradce. A nechyběli samozřejmě ani kardinál legát a šestnáctiletá královna Anna Svídnická společně se svými šestnácti dvorními dámami. Druhého dubna Karel utábořil své vojsko nad Věčným městem na nejvyšším ze sedmi římských pahorků, na Monte Mario, a sám se v přestrojení za poutníka odebral inkognito do Říma, který si v klidu a nikým nepoznán prohlédl. Teprve o tři dny později vtáhl oficiálně i se svým doprovodem do města. Ještě před svou volbou císařem slíbil totiž papeži Klimentu VI., že se zdrží v Římě jen 24 hodin a slib „dodržel“, i když mu papežský legát přivezl od Inocence VI. list, zprošťující jej tohoto závazku. Vneděli 5. dubna se za svítání vrátil do tábora svého vojska a v jeho čele, oděn do purpurového korunovačního pláště, slavnostně vtáhl do Věčného města, kde ve svatopetrské bazilice přijal od kardinála legáta 35 císařskou korunu (po více než čtyřiceti letech to byla znovu korunovace římského císaře, podpořená papežskou kurií); současně s ním byla korunována na císařovnu i Karlova šestnáctiletá manželka, Petrarkova obdivovatelka Anna Svídnická. Byla tak první českou královnou, která se stala i římskou císařovnou. Po korunovační hostině (Ferdinand Seibt připomíná, že na Karlova dědu Jindřicha při této příležitosti stříleli šípy), konané v lateránském paláci, se Karel odebral nocovat do kláštera, ležícím těsně za římskými hradbami, když ještě během korunovační jízdy na bílém koni stihl dotekem svého císařského žezla pasovat 1 500 mladých mužů na rytíře. Teprve od této chvíle se začal oficiálně nazývat Karlem IV., aby tak naznačil, že se považuje za pokračovatele Karla Velikého, prvního z  dlouhé řady římských císařů. Kladem Karlovy římské jízdy byl především fakt, že se odehrál bez ničivých válečných střetnutí, na něž doplatil nejeden z jeho předchůdců (mj. i Karlův děda Jindřich VII.). I když při zpáteční cestě nového římského císaře lze zaznamenat jeden konflikt – a sice za jeho třítýdenní zastávky v Pise. Zdejší Gambacortiovci v domnění, že Karel je chce připravit o vládu v Lucce, proti němu zosnovali ozbrojené povstání. V noci z 20. na 21. května vzbouřenci podpálili palác městských radních, kde císařský pár i s  nejbližší družinou nocovali, takže ti museli prchnout před ohněm jen v nočních úborech. Situace byla o to vážnější, že značná část Karlova vojska již odešla a  zbytek jeho vojenských oddílů byl od sebe oddělen řekou Arno. Navíc vzbouřenci obsadili mosty, takže okolnosti byly opravdu vážné. Císařovnu se podařilo odvést z města, Karel sám se postavil do čela oddílů, bojujících s povstalci. V těžkých bojích, jimiž se nakonec podařilo nebezpečí zvládnout, se vyznamenali zejména Jindřich z  Hradce a těšínský vévoda Vladislav. I díky jim byla revolta rychle potlačena ahlavních sedm organizátorů včele se třemi bratry Franceskem, Lottem a Bartolomeem Gambacortiovými bylo popraveno. Město samo muselo císaři za utrpěné škody vyplatit třiatřicet tisíc florénů jako odškodné, císařovně pak náhradou za zničené šatstvo a klenoty 7 000 zlatých. Nicméně i  tenhle zážitek dával za pravdu císařovu přesvědčení o vrtkavosti a nestabilitě italských poměrů.