Poslední tajemství Jana T.

Základní informace

Autor:

Jaroslav Velinský

Ilustrace:

Jaroslav Velinský

Edice:

(mimo edice)

Kategorie:

dětská literatura

Jazyk:

čeština

Vydání:

druhé

Rok vydání:

2013

ISBN:

978-80-7340-143-6

EAN:

9788073401436

Nakladatel:

Baset

Počet stran:

249

Formát:

130 × 200 mm

Hmotnost:

500 g

Papír:

80g volumen

Vazba:

pevná, V8

Stav:

v prodeji

---

Blíže o knize

Poslední tajemství Jana T. završuje známou "stínadelskou" trilogii Jaroslava Foglara–Jestřába, kterého Jaroslav Velinský od svých chlapeckých let osobně znal, a jehož památce je také kniha věnována.

Rychlé šípy začínají vydávat další ročník oběžníku TAM-TAM po té, co Žlutý květ zvítězil ve volbách a Velkým Vontem se stal Otakar Losna. Hned v prvním čísle přislíbí prozradit poslední tajemství deníku Jana Tleskače. Deník se pokusí nečestně získat skupina Netopýrů ze Stínadel - Vontů, kteří chtějí vládnout Stínadlům a vrátit do nich strach. Souběžně se seznamujeme s Tončou Sedlářovou z Druhé strany (kamarádkou Jindry Hojera) a Martinou Ramouzovou ze Stínadel. Rychlé šípy, Tonča a Martina zakládají na obranu proti Netopýrům klub pro očistu Stínadel - Upřímná srdce.

Proč chtějí Netopýři získat Tleskačův deník? Jaké je ono poslední tajemství? A jaké budou další osudy Rychlých šípů?

DOSLOV AUTORA
Se jménem Jaroslav Foglar jsem se setkal poprvé ve svých necelých šesti letech, kdy ve SLOVÍČKU, nedělní dětské příloze tehdy nejrozšířenějšího československého deníku, ČESKÉHO SLOVA, začala vycházet na pokračování jeho Historie Svorné sedmy. Ačkoli jsem tehdy ještě nechodil do školy, číst jsem uměl – a tak právě tenhle příběh dětí z domu „U grošáka“ se stal prvním Foglarovým románem, který jsem četl.

O dva roky později už jsem týden co týden nedočkavě čekal na nové číslo MLADÉHO HLASATELE, kde kromě kresleného seriálu s příhodami Rychlých šípů vycházel na pokračování vkládaný román Záhada hlavolamu. Dodnes je to z celé stínadelské trilogie má knížka nejoblíbenější… Kdykoli se k ní vracím, mám tytéž pocity, které jsem míval jako osmiletý kluk – a obrázek umírajícího Mažňáka s přízrakem mrtvého Jana Tleskače se mi zdá stejně strašidelný jako tehdy!

Mnohému z vás, chlapců a děvčat, ale i dávno dospělých pamětníků se jistě bude zdát podivné, že po odchodu Jaroslava Foglara–Jestřába k nebeské Bobří řece dostává se mu do rukou čtvrtý stínadelský příběh Rychlých šípů – jakýsi epilog celé stínadelské historie!

Je zcela nový; přitom ale jeho kořeny pevně tkví v poválečných letech, v době, kdy vinou pohnutých událostí – ale spíš vinou hloupých a nerozumných lidí – přestal vycházet časopis VPŘED, důstojný nástupce předválečného MLADÉHO HLASATELE…

Pod přezdívkou Maugli jsem tehdy – i když jen na krátkou dobu – byl členem pražské Dvojky, skautského oddílu, který Jestřáb vedl. Mnohem déle jsem byl členem čtenářského klubu VPŘEDU „Modrobílá hvězda“ – měl číslo 2061. Ani za víc než padesát let jsem to nezapomněl!

Nějaký čas po tom, co VPŘED přestal vycházet, jsme si s kamarádem a spolužákem ze žižkovského gymnázia Ríšou Švandrlíkem řekli, jak nám oběma nejdou z hlavy nevysvětlené záhady z románu Stínadla se bouří, druhého dílu příběhů klubu Rychlých šípů, který vycházel ve VPŘEDU jako vkládaný román na pokračování – stejně jako vycházela o šest let dřív Záhada hlavolamu v MLADÉM HLASATELI. A jelikož jsme si mysleli, že už se nikdy nedovíme, kdo se to s kým scházel za železnými dvířky v zahradě Uctívačů ginga a kam vlastně zmizel neznámý Dymour, kterého „ještě nenašli“ – vymýšleli jsme spolu cestou ze školy a u Švandrlíků v žižkovské Křišťanově ulici, jak asi by měl onen dvou-dílný příběh Rychlých šípů pokračovat…

Brzy nato jsem se jako šestnáctiletý pokusil třetí díl napsat!
Stále jsem s sebou nosil černý sešit v měkkých deskách, a kde se dalo, jsem do něj nejprve perem a později už jen narychlo tužkou psal Černé stíny, jak jsme s Ríšou svůj příběh nazvali; sedával jsem se sešitem „na úvoze“ – to místo na Skalce je už dávno zastavěno panelovým sídlištěm – dokonce jsem měl sešit s sebou i na prázdninách v Čeněticích a chodil jsem psát za humna i do lesa, jak mi to jen čas žní dovolil.

Samozřejmě nakonec zůstalo jenom u šedesátistránkového fragmentu; přišly jiné starosti, zkrátka jsem vyrostl – a na příběh Rychlých šípů jsem skoro zapomněl. Přesto ale ten sešit v měkkých černých deskách, z větší části popsaný, jsem nikdy nezahodil… V roce 1959 se se mnou stěhoval do Liberce a odtamtud o devět let později do Ústí nad Labem – a čas od času jsem ho někde objevil mezi papíry, jejichž množství stále narůstalo, jak jsem se pomalu ale jistě stával spisovatelem…

Několikrát jsem se přitom setkal s Jaroslavem Foglarem – navštívil jsem ho v jeho starém bytě v Korunní 16, vzpomínali jsme na staré časy, byl jsem za ním i v jeho novém bydlišti v Křišťanově ulici na Žižkově (v téže ulici, jen o pár domů dál, jsme kdysi s Ríšou vymýšleli pokračování stínadelského příběhu), složil jsem pro Dvojku písničku, později i další o Rychlých šípech, občas jsem Jestřábovi alespoň zatelefonoval či napsal o tom, jak pod přezdívkou Ťuťu vedu rodinný klub Svišťů – on mi zase na oplátku vedle odpovědí posílal svoje Čigoligo – ale nikdy mě nenapadlo vyprávět mu, jak jsem se jako kluk ve věku Rychlých šípů pokusil uzavřít jeho přepodivnou stínadelskou historii…

Někdy kolem roku 1980 jsem měl všeliké nepotvrzené zprávy z různých pramenů, že na třetím dílu už Jestřáb dávno pracuje, či že snad je dokonce dopsaný – a trpělivě čeká na příznivější čas k vydání!

Několikrát jsem Jestřába prosil, aby mi – pokud existuje třetí díl Stínadel, jak se proslýchá – rukopis půjčil k přečtení; dokonce jsem mu navrhoval – aby se o rukopis nemusel bát –, že bych si ho přečetl třeba u Foglarů v kuchyni pod stolem!

Až přišel den, kdy jsem zase jednou při přerovnávání starých lejster narazil na ten starý sešit s vybledlými řádky – pomalu už ve stavu, v jakém byl Tleskačův deník po nalezení v podstřeší věže svatojakubského kostela. Rozhodl jsem se, že fragment stínadelského příběhu – dokud je ještě čitelný – přepíšu na stroji… A když už jsem se do toho dal, napadlo mě, že si pro sebe udělám průklep a originál Jestřábovi pošlu!

Co jsem si usmyslel, jsem tedy udělal; přepsaný rukopis s věnováním a vysvětlením, jak před více než třiceti roky vznikl, jsem Jestřábovi poslal. Ani ve snu by mě bylo nenapadlo –
Leč nechme hovořit samotného Jestřába v dopisu z 30. dubna 1981 (jeho text jsem zkrátil a vypustil z něj části, které se týkaly jiných, soukromých věcí):

Milý Kapitáne Kide–Maugli–Ťuťo…
Dostal jsem v  pořádku Tvůj dopis ze 17. 3. včetně báječného torza stínadelského příběhu, který jste psali s Tvým kamarádem… Píšu až teď, protože krátkým dopisem jsem odpovědět nechtěl a na delší písmo se mi nikdy nedostává času.
A n í č k o k tomu začatému románu:
Když jsem to začal číst, až ve mně hrklo a musel jsem si dávat placku na čelo a zároveň si uvědomovat časové roviny, ve kterých jsi Ty s Ríšou a na straně druhé já svoje věci psali! Neboť věz – že Váš začátek je zcela shodný se začátkem mého III. dílu (tj. „Tajemství Velkého Vonta“)!!! Tak jako ve Vašem příběhu i moje první kapitola začíná návratem Rychlých šípů z podzimní výpravy domů, za pošmourného podvečera – a tak jako u Vás, i u mne se v závěru toho dne, resp. tedy výpravy, něco úžasného stane: u Vás jdou do klubovny Rychlonožka a Červenáček a tam najdou dopis Stínů, v mém příběhu narazí Rychlé šípy při svém návratu na Losnu, který je tam – celý vyděšený – očekává, hledá – a žádá pomoc pro Velkého Vonta Vláďu Dratuše!! Musel jsem si opravdu chvíli uvědomovat, KDY vy jste svůj příběh psali – a KDY já, aby bylo zřejmé, že vy dva jste ten začátek nemohli ode mne převzít–opsat, protože jste jej psali o několik desítek let dříve, než já začal příběh svůj – a já zase že jsem se nemohl dát inspirovat příběhem Vaším, protože svůj jsem napsal asi před pěti roky, a nadto ty ani Ríša jste jej nečetli, a že já Váš příběh od Tebe dostal až 20. 3. 1981.
KDO byl Dymour a PROČ HO VLASTNĚ NENAŠLI, to je další úžasná shoda, protože tyto dvě otázky jsou ústředním tématem celého III. dílu, celého Tajemství Velkého Vonta. No, vidím, že Ti dříve či později přece jen asi budu muset ten rukopis půjčit, a rozhodně ho nebudeš číst u mne v kuchyni pod stolem, to bych nepřežil (a Ty asi taky ne!)
Moc Vás všechny pozdravuju, Vlaďku–Ňuňu, Tebe i Svišťrlata!!
Váš Jestřáb

Jestřábova odpověď mě samozřejmě potěšila – a jak by ne! Našim klukovským snům se dostalo uznání samotného Mistra, jehož dokonce můj „slohový úkol“ náramně vyvedl z míry! Ale to bylo všechno, co se s torzem příběhu dalo dělat, takže jsem starý ušmudlaný sešit i průklep uložil tak, že nebyl dalších dvacet let k nalezení. Dočkal jsem se vydání Tajemství Velkého Vonta (také po dvaceti letech), přesvědčil se, že začátek je první kapitole našeho příběhu skutečně podobný – ten náš byl dokonce „foglarovštější“, protože víc než třicet let nato už Jestřáb psal přece jen poněkud jinak – –

Tajemství Dymourova zmizení bylo odhaleno – u nás snad i dramatičtěji než u Jestřába – záhady byly vysvětleny…
Časem, hlavně když jsem znova narazil na svůj popsaný sešit, mi začala vrtat hlavou jiná záhada: Tenkrát s Ríšou jsme totiž vymysleli, že Jan Tleskač svůj plán létacího kola (ano, pro mě to bylo vždy létací kolo z prvního vydání Záhady hlavolamu, tedy nikoli létající z pozdějších reedicí) krátce před svou smrtí svěřil komusi do úschovy, takže to, co Rychlé šípy v poškozeném hlavolamu našly, byly jen pozůstatky prázdného papíru – pokud to vůbec papír byl. Jako kluci jsme se prostě nechtěli smířit s tím, že plán létacího kola je navždy ztracen – vždyť jsme se dokonce sami pokoušeli létací kolo vymyslet!

Spolu s tím jsem si začal klást otázku: Kdo vlastně byl Jan Tleskač, jak se dostal jako dítě na stínadelskou ulici…?!
Nějaký čas jsem si s touhle otázkou pohrával – a mezitím, co jsem pracoval na dalších a dalších příbězích soustružníka Oty Finka, nabývala odpověď na ni stále přesnějších obrysů…

Až jsem si zkrátka jednou sedl a pustil se do rozvrhu kapitol.
Nebyla to práce lehká; pokud jsem chtěl použít některých dílčích nápadů, musel jsem příběh poměrně přesně datovat; leč celé časové rozmezí od Tleskačovy smrti až po odhalení jeho posledního tajemství leží zdánlivě mezi dvěma světovými válkami, a to je pouhých dvacet let. Světové události jsem pominout nemohl – nebylo přece možné, aby mobilizace, Mnichov a německý zábor našeho pohraničí se nějak neprojevily i vzhledem k samotným Rychlým šípům – ale také jsem se tím nechtěl zabývat. Stačí si uvědomit, jak rušivě to působí v nepříliš zdařilém Foglarově románu Strach nad Bobří řekou – a jak dlouho v různých vydáních kreslených příběhů Rychlých šípů byly vynechávány ty dva, v nichž se objevují čeští uprchlíci z obsazených území!

Vezměme tedy jako fakt, že děj se odehrává na podzim v roce 1938 a z oněch pohnutých událostí se v knize objeví jen náznak v Širokově projevu k vontské radě a Upřímným srdcím.
Když jsem se s tímhle smířil (aniž bych s tím ovšem byl docela spokojen), zbývalo mi už jen čtvrtý díl Jestřábovy stínadelské historie napsat, což jsem učinil. Teď jen doufám, že se nad ním Jaroslav Foglar na březích nebeské Bobří řeky tiše usmívá.

Jaroslav Velinský, 2002

Cena

Doporučená cena:

299 Kč

Naše cena:

225 Kč

Doprava:

od 0 Kč (dle podmínek)

Balné:

0 Kč

Počet kusů

---