Kutnohorský poutník aneb Kutnou Horou ze všech stran

Ukázka z knihy

KAPITOLA TŘETÍ – procházka šestá
Barborskou ulicí k "mostu"

Barborská – Smíškova

Nyní je Barborská ulice, jak naznačuje i její název, hlavní přístupovou cestou k chrámu sv. Barbory. Původně se (alespoň v první polovině své délky) nazývala Mincířská, po vzniku Jezuitské koleje Jezuitská.
Naši procházku začínáme od Komenského náměstí. Míjíme rohové domy čp. 22/1 a čp. 38/2, o nichž jsme se zmínili při procházce Komenského náměstím. Po levici následuje dům čp. 23/3. Pamětní deska s bustou, osazená v roce 1931, nám připomíná, že se v tomto domě dne 4. srpna 1857 narodil významný český malíř Felix Jenewein. Jeho jméno připomíná i antikvariát Felixe Jeneweina, který rozhodně stojí za návštěvu. Dům s gotickým jádrem byl ve 3. čtvrtině 16. století renesančně upraven a po roce 1608 opatřen sgrafitovou výzdobou.

Tématem sgrafitové výzdoby byly starozákonní apokryfní příběhy z knihy Tóbit (Tobiáš): Uprostřed je zobrazena Tobiášova cesta za doprovodu archanděla Rafaela (převlečeného za pocestného) z Ninive do země Médů. (Neobvyklým motivem, který tento výjev často doprovází, je Tobiášův pes; psi totiž obvykle nebývají ve starozákonních příbězích považováni za "přítele člověka", ale za zvíře nečisté.) Po stranách jsou výjevy uzdravení Tobiášovy nevěsty Sáry z posedlosti zlým duchem (jenž způsobil smrt jejích sedmi předchozích manželů dřív, než s nimi začala manželsky žít) a uzdravení Tobiášova slepého otce Tóbita (jenž oslepl poté, co mu do očí spadl vrabčí trus). Oba krajní příběhy se často malovaly jako votivní prosba o uzdravení (zejména ze slepoty) a výjev ústřední jako prosba rodičů o ochranu syna při daleké cestě (Tobiáš často míval synovu podobu).
V 16. století v tomto domě býval hostinec Hluboká síň. Ten snad, obdobně jako starý německý název domu Wasserkavka (kavka je domek v blízkosti vchodu do dolu, v němž se před fáráním shromažďovali havíři), odkazuje na skutečnost, že v těchto místech býval zatopený důl, z kterého se později čerpala voda, odváděná mimo jiné i do nedaleké lázně U kola na konci Ruthardské uličky.

I většina dalších domů v ulici má gotické jádro, i když jejich fasády jsou později, zejména klasicistní. V nárožním domě čp. 25/7, na přelomu 16. a 17. století zvaném Drábkovský, se v patře nachází neobvykle velká roubená místnost, tzv. srub, pocházející nejpozději ze 16. století.
Srub se nachází i v domě čp. 34/10, zvaném v polovině 17. století Heinochusovský. Jeho průčelí, ozdobené prázdnou štukovou kartuší, je barokní – z 2. třetiny 18. století.
Přímo proti menšímu arkýři Hrádku stojí dvoupatrový dům čp. 32/14, jenž má pohnutou historii, jako vystřiženou z příběhů "pláště a dýky".

V roce 1473 tento dům koupil zchudlý panoš krále Vladislava Jagellonského Jiřík Hlucký. Na jeho koupi mu půjčil Vladislavův rival, uherský král Matyáš Korvin. Nebylo to však zadarmo, neboť Hlucký měl na popud uherského panovníka otrávit českého krále. Spoluviníkem Hluckého byl v tomto travičském spiknutí pražský apatykář Tomáš (měl lékarnu na staroměstském Malém rynku), jenž si téhož roku zřídil v tomto domě lékarnu. Plány však byly prozrazeny, když došla do Prahy zpráva, že Hlucký v Benátkách koupil jakýsi obvzláště silný jed. Král, dlící tehdy v Kladsku, byl varován a při domovní prohlídce byl jed u Hluckého nalezen. Oba viníci byli uvězněni na Karlštejně, mučeni a záhy popraveni. Dům propadl králi, který jej věnoval svým milcům a od té doby již zůstával v soukromých rukou.

Stále ještě proti Hrádku se nachází i dům čp. 31/18, na jehož parcelu ústí odvodňovací štola z pozemku Jezuitské koleje, dříve často zaměňovaná za odvodňovací štolu dolu Osel. Dům byl až do roku 1842 součástí vedlejšího domu čp. 30/20. I ten má gotické jádro, navenek je však opatřen střízlivou barokní fasádou z doby po roce 1710, kdy jej koupil Karel Vilém Heisse, ředitel "privilegované zlaté a stříbrné manufaktury v království českém". V roce 1763 jej koupila kutnohorská obec jako ubytovnu pro vojáky čtvrté kompanie císařsko-královského Laudonova regimentu. (Sám proslulý generál Laudon si tehdy koupil nedaleké panství Bečváry a u Zásmuk si dal postavit rokokový zámeček.) Vojenský kvartýr zde zůstal až do roku 1779, kdy byl dům prodán.
Na nároží Barborské a Smíškovy ulice stojí dům čp. 29/22, zvaný Václavkův, na konci 15. století Opozdilovský, později Bojanovský. Objekt s gotickým jádrem byl upraven v období renesance (vstupní síň) a baroka (místnosti 1. patra a fasáda). Na konci 15. století tento dům vlastnil zlatník Michal Němec, jenž byl jedním z těch, kteří v Norimberku vyslechli lékařskou zprávu o nemoci a smrti krále Ladislava Pohrobka. Pravděpodobně zde zpočátku bydlel biskup Filip Villanuova, světící utrakvistické biskupy. Poté, co dům vyhořel, mu byl přidělen dům čp. 41 na Komenského náměstí.

V blízkosti nynějšího vchodu do dvorku tohoto domu stávala na vysokém sloupu socha sv. Barbory, kolem níž byly podle některých údajů do čtverce umístěny sochy sv. Lucie, sv. Anežka, sv. Kateřiny a sv. Doroty. (Sv. Anežka byla otlučením beránka později přeměněna na sv. Annu a postavena na kašnu na Anenském náměstí. Ve 2. polovině 20. století se však po nešťastné asanaci tohoto náměstí vrátila téměř na původní místo, neboť stojí přes ulici v zahradě Hrádku.) O sochu sv. Barbory se v 18. století vedly dlouhé spory mezi městem a jezuity. Jejich podstata byla nejen prestižní (tradiční rivalita mezi městem a Jezuitskou kolejí), ale v zásadě ekonomická. Šlo totiž o to, zda město smí do těchto míst umístit stánky voskařů a perníkářů, kteří zde měli zejména při poutích dobrý výdělek a které tu jezuité v blízkosti zahrady svého semináře v Hrádku nechtěli mít. Jezuité tehdy tvrdili, že socha byla postavena jejich předchůdci jako mezník pozemků, které jim patří, zatímco město dovozovalo, že sochu postavila kutnohorská obec v roce 1680 na přímluvu za odvrácení moru. (Tehdy se prý u sochy úspěšně modlily za odvrácení morové rány kutnohorské panny a tato tradice ještě dlouho přetrvala v podobě děkovných procesí a výročních slavností). Jiné údaje však kladou vztyčením této sochy na přelom 17. a 18. století či do 1. desetiletí 18. století. Socha sv. Barbory byla později přenesena na kašnu na Panském náměstí a po roce 1881 na rozcestí u šachty na Ptáku.

Za domem čp. 29/22 odbočuje vlevo Smíškova ulice, dříve přiléhavě zvaná Široká cesta. Tato místa měla kdysi spíše periferní charakter a v zadním traktu domů, které stály po naší levici, se táhlo městské opevnění. Domy byly v 17. století spolu se starým opevněním zbořeny při úpravě prostoru před severním postranním křídlem Jezuitské koleje. Teprve poté vznikla dnešní široká Smíškova ulice.

Původní ulice, která vedla těmito místy byla, jak lze vyvodit z příhody z jara roku 1592, naopak dosti úzká. Tehdy prý hospodáři vyklízeli na ulici hnůj nekoordinovaně z několika domů současně, takže prý zanedlouho jejich očistná práce zcela ustrnula a nikdo nemohl ulicí projet a vybrané nečistoty odvézt. Na konci 19. století byly v Široké ulici vysázeny dvě řady stromořadí a říkalo se zde také V alejích. Podle duchovního správce kutnohorského špitálu a spisovatele J. B. Podstránského byla tehdy alej dokonce „pohovkami opatřena“. V parčíku před kolejí byl v roce 1888 umístěn památník ke čtyřicátému výročí vlády císaře Františka Josefa I.

Domy po pravé straně ulice jsou v současnosti novodobé. Nejvýznamnější z nich je budova Husova sboru (čp. 619), secesní stavba architekta B. Moravce z roku 1902. Původně to byla tzv. nová synagoga, která nahradila starou synagogu v Radnické ulici. V tragickém období okupace sloužila jako varhanářská dílna firmy Tuček a roku 1947 byla pronajata Židovskou obcí Církvi československé husitské, která ji v roce 1950 koupila a adaptovala pro své účely. Při této adaptaci však byla odstraněna většina secesních prvků. Do zahrady před vchod byla zasazena kamenná koule pocházející z dobývání hradu Sion, bráněným Janem Roháčem z Dubé, vojskem Zikmunda Lucemburského.
Na konci ulice při ústí do náměstí Národního odboje se za Jezuitskou kolejí rozkládá parcela novodobého domu čp. 584/2. Nachází se v ní vchod do středověkého důlního díla, které je součástí prohlídkového okruhu Muzea stříbra na Hrádku.

Toto středověké důlní dílo na Oselském rudném pásmu bylo objeveno v roce 1967 při hydrogeologickém průzkumu historického jádra města. Tehdy průzkumná šachta před Jezuitskou kolejí narazila v hloubce 22 metrů na starou štolu. Zpočátku si průzkumníci mysleli, že našli důl Osel, ale později se ukázalo, že je to dokanale zachovaná středověká odvodňovací štola, ražená postupně od 14. století do konce 15. století nebo začátku 16. století. Pro návštěvníky je zpřístupněno zhruba 280 metrů štoly, zmapovaných je dalších 100 metrů a další prostory se zkoumají. Šířka štoly se většinou pohybuje kolem 70 centimetrů, avšak na nejužším místě pouze 40 centimetrů.

Vracíme se zpět do Barborské ulice. Po naší pravici se nad strání tyčí novodobá neorenesanční vila čp. 578/11 z roku 1907, která patřila rodině kutnohorského varhanáře Jana Tučka. Od vily dále směrem k chrámu sv. Barbory má Barborská ulice zcela jiný charakter, který se projevuje i případným lidovým pojmenováním „na mostě“.

Promenáda „po mostě“ je však již tématem první procházky následující kapitoly.