Aeneis

Ukázka z knihy

KNIHA IV
Didónina láska k Aeneovi

Dído se radí se sestrou Annou

Královna dlouhý už čas jsouc trýzněna mukami lásky,
chová v žilách svých bolest a tajným je sžírána ohněm.
Skvělá rekova chrabrost a skvělá původu sláva
často jí na mysli tane a slova i líce jsou vryty
v srdce a lahodný klid je trýzní zaháněn z údů.

Sotvaže vlhký stín už Jitřenka zahnala z nebe
a když Foibův třpy třpyt již poznovu ozářil země,
Dído, chorá láskou, se vyjádří k milené sestře:
„Jací to synové, Anno, mě úzkostí plní a děsí!
Jaký to zvláštní host sem zavítal, do naší země!
Jaká to krásná tvář, jak chrabré srdce a paže!
Věřím, že pochází z bohů – a není to nicotná víra.
Po strachu nízký duch je patrný: jaké to rány
osudu stíhaly jej, jak strašné boje tu líčil!
Kdyby mi úmysl můj tak nezvratně nekotvil v duši,
já že se s nikým jiným už nespojím manželským
svazkem,
když už první láska mě zklamala úmrtím chotě –
kdyby se nebyl mi sňatek a svatební průvod zhnusil,
byl by to jedině on, s nímž mohla bych porušit věrnost.
Anno, to musím přiznat, co může mi Sychaea bratr
zavraždil nešťastného a potřísnil penáty krví,
jediný on můj rozechvěl cit, můj úmysl pevný
zviklal a dávný žár zas cítím planout v svém srdci.
Kéž však dříve mi zem svou nejhlubší otevře propast,
nebo ať všemocný otec mě bleskem ke Stínům smete,
k bledým v podstvětí Stínům a v hluboké podsvětní
temno,
nežli tě, Cudnosti, znectím a poruším závazky tvoje!
Kdo si mě prvý snoubil, mou životní lásku si s sebou
do hrobu vzal – nechť tedy ji má též v temnotě rovu!“
Dídóně vyhrkly slzy a zalily na ňadrech roucho.

Na to jí odpoví Anna: „Ó nad život milá mi sestro,
celý mladý svůj věk chceš trávit v zármutku –
vdova –,
nechceš rozkoší lásky a sladkých poznat již dítek?
Myslíš, že mrtvý duch neb popel se o tohle stará?
Aťsi už ve tvém smutku tě žádný nezískal ženich
z Libye nebo dřív z Tyru – bylť Iarbás zamítnut tebou,
také knížata jiná, jichž Afrika triumfům zvyklá
nadbytek má – což budeš se vzpírat i radostné lásce?