Dvojí pohled na římské dějiny

Ukázka z knihy

Velleius Paterculus: Římské dějiny

118. Ale Germáni – a tomu jen stěží uvěří ten, kdo s nimi nemá zkušenost – při vší primitivnosti prohnaní, rození lháři, si vymýšleli jednu žalobu za druhou a buď se navzájem provokovali ke sporům nebo děkovali, že římská spravedlnost učinila vádám přítrž a že nový, jim neznámý řád zjemnil jejich hrubé způsoby a že právo rozhoduje to, co předtím řešili zbraněmi. Takto Quintilia ukolébali do stavu tupé bezmyšlenkovitosti, až zcela propadl představě, že soudí na Foru jako římský prétor a nevelí římskému vojsku v samém lůně Germánie.

2/ A tehdy jistý urozený mladý muž, fyzicky zdatný, bystrý, na barbara neobyčejně pohotový, syn germánského náčelníka Sigimera jménem Arminius, s charismatickým výrazem v tváři a jiskrou v očích, účastník našich předešlých válečných výprav, který získal dokonce římské občanství a postavení římského jezdce, využil Quintiliovy těžkopádnosti k zločinnému plánu, ježto bystře odhadl, že nikoho nelze zaskočit rychleji než toho, kdo se ničeho neobává, a že bezstarostná sebejistota je nejčastěji počátkem pohromy. 3/ Do svého záměru zasvětil nejprve pár, potom víc jednotlivců.

Řeční a přesvědčuje, že Římany lze porazit, od plánu přejde hned k činu a stanoví dobu zákeřné pasti. 4/ Jeho záměry prozradil Varovi nám loajální příslušník germánského kmene, muž zvučného jména Segestes. Požadoval rovněž ... , osud připravil Vara zcela o soudnost. Ano, tak tomu bývá, že bůh hodlající někomu převrátit život zpravidla ochromí jeho rozhodování a způsobí – což je vůbec nejsmutnější – že to, co ho postihne, se jeví zasloužené a jeho neštěstí se hodnotí jako jeho vina. A tak Varus odmítne Segestově zprávě uvěřit a tvrdí, že Germáni jsou mu příznivě nakloněni z vděčnosti za jeho zásluhy. Po prvním varování už na další nezbyl čas.

119. Detailní průběh tragické pohromy, která byla pro Římany od cizího národa nejstrašlivější hned po parthské Crassově, se pokusím popsat, podobně jako jiní, v patřičně rozsáhlém díle. Nyní jí smutně vzpomenu jen v obrysech. 2/ Legie, vůbec ty nejstatečnější ze všech, v římské armádě na prvním místě svou kázní, výkonností a válečnými zkušenostmi, se staly obětí netečnosti velitele, proradnosti nepřítele a nespravedlivosti osudu, když vojáci neměli možnost ani bojovat ani uniknout, jakkoli chtěli, a někteří byli dokonce tvrdě trestáni, že bojovali a chovali se jako Římané. Sevřeni lesy a mokřinami, byli zákeřně zmasakrováni do jednoho nepřítelem, kterého jindy pobíjeli jako dobytčata a jehož život nebo smrt závisela na jejich hněvu nebo milosti. 3/ Velitel projevil větší odvahu zemřít než bojovat a probodl se sám po příkladu svého otce a děda. 4/ A jak jeden ze dvou velitelů tábora, Lucius Eggius, slouží jako příkladný hrdina, tak druhý, Ceionius, jako zbabělec, protože se vzdal, když už naprostá většina vojáků padla, a nechal se raději popravit, než aby padl v boji. Varův legát Vala Numonius, jinak člověk vyrovnaný a spolehlivý, dal otřesný příklad, protože opustil jezdce už bez koní a jal se utíkat k Rýnu. Za takovou zbabělost ho osud vytrestal, neboť nepřežil ty, které opustil, a padl jako dezertér. 5/ Varovo polospálené mrtvé tělo rozsápali zdivočelí nepřátelé na kusy, jeho hlavu usekli a přinesli Maroboduovi, který ji poslal Caesarovi Augustovi; nakonec se jí přece jen dostalo důstojného spočinutí v rodinné hrobce.

120. Sotva se Caesar o porážce dozví, vrátí se bleskurychle k otci a jako neúnavný ochránce zájmů římského imperia se ujímá svého úkolu jako obvykle. Je vyslán do Germánie, stabilizuje Gallie, rozmísťuje vojska, posiluje opěrné body a spoléhaje na své schopnosti nedá se zmást sebevědomým nepřítelem, který Itálii vyhrožoval invazí obdobnou vpádu Kimbrů a Teutonů. 2/ Přepraví se s vojskem na druhou stranu Rýna a začne ofenzívu, i když jeho otec i vlast se spokojovali s obranou, pronikne hlouběji do vnitrozemí, překročí limes, pustoší pole, vypaluje stavení, poráží nepřítele, pokud se postavil do cesty, a vrací se s velkou slávou do zimního tábora bez jakýchkoliv ztrát na vojsku, které převedl do Germánie.

3/ Je třeba vydat pravdivé svědectví o Luciovi Asprenatovi, který bojoval jako legát u svého strýce Vara, zachránil svým pohotovým a odvážným rozhodnutím od strašné pohromy vojáky svých dvou legií a rychlým návratem do zimního tábora v Dolní Germánii upevnil už polevující spolehlivost národů před Rýnem. Avšak někteří věří, že živé sice zachránil, ale že si přisvojil majetek pobitých Varových vojáků a podle své libosti se zmocňoval pozůstalosti padlého vojska. 4/ Pochválit je třeba také statečnost velitele tábora Lucia Caedicia a vojáků, kteří byli spolu s ním obklíčeni v pevnosti Alisonu a obléháni nepředstavitelnou masou Germánů, neboť zvládli všechny těžkosti, nesnesitelné pro nedostatek zásob, nepřekonatelné pro množství nepřátel, a bez unáhleného rozhodování nebo opatrnického váhání vystihli vhodný okamžik a probili se zpět ke svým. 5/ Z toho je zřejmé, že Varus, člověk jistě zásadový a s dobrými úmysly, zmařil svůj život a ztratil skvělou armádu spíše pro svou velitelskou neschopnost než pro malou statečnost vojáků. 6/ Když Germáni nakládali se zajatci neurvale, vyznamenal se Caldus Caelius a důstojně dostál svým činem pověsti své starobylé rodiny: uchopil řetěz, jímž ho spoutali, a uhodil se jím do hlavy takovou silou, až vystříkla krev i mozek, takže na místě zemřel.