"Myš je slabika; myš ohlodává sýr: tedy slabika ohlodává sýr." Mysli si nyní, že tohle nedovedu rozřešit. Hrozí mi snad z takové neznalosti nějaké nebezpečí? Nějaký neprospěch? patrně se mám obávat, abych někdy do pasti nechytal slabiky anebo aby mi někdy, budu-li trochu nepořádný, knihy nesežrala sýr. Ledaže by byl vtipnější takový závěr: "Myš je slabika; slabika neohlodává sýr: tedy myš neohlodává sýr." Jaké to chlapecké hlouposti! Kvůli tomu jsme svraštili čelo? Kvůli tomu jsme si dali narůst vousy? Kvůli tomu vyučujeme s chmurnou a bledou tváří?
Chceš vědět, co slibuje filosofie lidskému pokolení? Radu. Jednoho volá smrt. Jiného pálí chudoba. Jiného mučí bohatství, buď cizí, nebo vlastní. Ten se děsí neštěstí, onen se snaží uniknout svému štěstí. S jedním špatně nakládají lidé, s druhým bozi. Nač mi skládáš takové hříčky? Je nemístné zde žertovat: byl jsi povolán k ubožákům. Cožpak jsi nepřislíbil, že podáš pomocnou ruku trosečníkům, zajatcům, nemocným, nuzným, lidem, kteří kladou hlavu na špalek pod napřaženou sekyru? Čím se rozptyluješ? Co to tropíš? Ten, s kterým si hraješ, trpí strachem: pomoz mu, odvaž ho ze smyčky, do níž se věší. Všichni odevšad vztahují k tobě ruce, se slzami se dožadují přispění pro tvůj život, o který přicházejí nebo mají přijít, v tobě vidí naději a záchranu. Prosí tě, abys je vytáhl z prudkého víru, abys rozmetaným a bloudícím ukázal jasné světlo pravdy. Pověz, co učinila příroda nutným, co zbytečným, jak snadné vydala zákony, jak je život příjemný a schůdný pro ty, kteří je zachovávají, jak trpký a spletitý pro ty, kdo uvěřili více svým představám nežli přírodě.
Připustil bych, že ony hříčky pomáhají zmírńovat jejich utrpení, ale musil bys mne dříve poučit, kterou část toho zla zmírní. Která z těch hříček dovede odklidit vášně? Která zmírnit? Kéž by byly jen neprospěšné! Ve skutečnosti však jsou škodlivé. Zcela jasně ti dokáži, budeš-li si přát, že ušlechtilé nadání, obrátí-li se k takovým chytráctvím, vadne a chabne. Je stydno říci, jaké zbraně dodávají těm, kdo se mají bít s osudem, jak chatrně je vyzbrojují. Cožpak tudy se jde k nejvyššímu dobru? Pomocí oněch hlubokomyslných "v případě že" a "pakli však", pomocí výjimek, které jsou potupné a ponižující i pro soudní písaře? Vždyť zavádíte-li vyslýchaného vědomě do klamu, co jiného u něho chcete vzbudit nežli dojem, že svou při již prohrál? Ale jako zde prétor, tak tam zase filosofie provádí plné navrácení poškozeného k původnímu stavu.
Proč ustupujete od nesmírných slibů a po všech velikých řečech, že způsobíte, aby napříště lesk zlata neoslepoval mé oči více než lesk meče, abych s nesmírnou stálostí šlapal po tom, po čem všichni touží a čeho se všichni bojí, snižujete se až k abecedě gramatiků? Jak to vysvětlíte? Opravdu "tak kráčí se k hvězdám"? Vždyť filosofie mi slibuje, že mne učiní rovným božstvu. K tomu jsem pozván, k tomu jsem přišel. Čekám na splnění slibu.
Proto ze všech sil, milý Lucilie, vzdal se od takových výjimek a pouček filosofů. Dobru sluší jasnost a jednoduchost. I kdyby nám zbývalo ještě mnoho let života, musili bychom opatrně měřit, aby vystačil pro nezbytnosti. Není to tedy tím spíše šílenství, učit se zbytečnostem v tak veliké časové tísni? – Buď zdráv!