Z dějin císařského Říma

Ukázka z knihy

Kniha čtvrtá

1/ Po zabití Vitellia spíše přestala válka, než nastal mír. Ozbrojení vítězové stíhali po městě nesmiřitelnou nenávistí poražené: ulice byly plné mrtvol, náměstí a chrámy byly potřísněny krví, poněvadž stále byli lidé vražděni, jak koho náhoda přivedla do cesty. Potom, když přibývalo zvůle, pátrali po ukrytých a vytahovali je ven. Jestliže spatřili urostlé mladíky ztepilé postavy, pobíjeli je, vojáky i prosté občany bez rozdílu. Tato zuřivost při čerstvé ještě nenávisti se ukojila krví, potom se však zvrhla v hrabivost. Otevřeli a prohledali každou místnost; potom předstírali, že se tam skrývají vitelliovci. To bylo počátkem páčení domů, nebo jestliže byl kladen odpor, podnětem k vraždění; nechyběla přitom nejchudší vrstva z lidu a ničemní otroci sami zrazovali bohaté pány; na jiné ukazovali jejich přátelé. Všude se ozývaly nářky a bolestné výkřiky a úděl dobytého města byl těžký do té míry, že se jeho obyvatelům stýskalo po dříve nenáviděné svévoli vojska Othonova a Vitelliova. Vůdcové strany dovedly rázně roznítit občanskou válku, nebyli však s to ovládnout vítěznou náladu; vždyť za zmatků a rozbrojů má největší ničema nejvíce odvahy k činům, mír a klid vyžaduje ušlechtilých vlastností.

2/ Domitianus dostal již císařské jméno i sídlo; ještě se nezabral do panovnických starostí, ale nevázaností ve stycích s dívkami i vdanými ženami již hrál syna císařova. Velitelství tělesné stráže měl Arrius Varus, nejvyšší moc byla v rukou Prima Antonia. Ten loupil peníze i otroky z císařova domu, jako by to byla kořist z vítězství u Cremony; ostatní jak byli pro skromnost nebo neurozenost ve válce neznámí, tak neměli podílu na odměnách. Ustrašené a k porobě ochotné občanstvo žádalo, aby Lucius Vitellius, vracející se z Tarraciny s kohortami, byl přepaden a tak byl zahlazen zbytek války; byli napřed vysláni jezdci do Aricie, proud legií se zastavil v Bovillách. A Vitellius neváhal vzdát se i s kohortami libovůli vítěze a vojáci neméně ze zlosti než ze strachu odhodili nešťastné zbraně. Dlouhá řada vojáků, kteří se vzdali, obklopena ozbrojenci táhla městem, nikdo s pokornou tváří, ale všichni posupně zamračení a lhostejní k potlesku a svévoli posmívající se jim lůzy. Několich jich, kteří se odvážili vyrazit ven, zabili vojáci z doprovodu, ostatní byli uvězněni, nikdo však nepromluvil ani slova nedůstojného, a ačkoli to bylo v neštěstí, přece si zachovali bez úhony pověst své statečnosti. Potom byl usmrcen Lucius Vitellius, který se v neřestech vyrovnal bratrovi; za jeho vlády byl bdělejší, nebyl však v téže míře účasten jeho štěstí, jak byl stržen do neštěstí.